Štrafika » Novinky » Výstava: Eliška Petrovská - Hledání a nalézání

Výstava: Eliška Petrovská - Hledání a nalézání

Dopis autorky

2. 2. 2014

Zdravím všechny milé lidičky,

chtěla bych se s vámi podělit o jeden trochu neuvěřitelný příběh, který se přihodil právě mě.

Jen těžko se dá říct, kdy vlastně celý začal (možná, že když jsem se narodila). Vrátím se ale ve svém vyprávění zpátky pouze o něco víc než jeden rok. Diskutovaly jsme tehdy s kamarádkou Mirkou, se kterou jezdíváme několik posledních let na dovolené, kam pojedeme v roce 2013. Mirka mluvila už předtím o tom, že by chtěla jet do italské Kalábrie. Mě to tam ale pořád nějak nelákalo. Jenže pak se začala objevovat různá znamení směřující k Itálii. Byly to např. velmi zvláštní sny o Itálii.

Téměř v každé knize, kterou jsem četla, se objevovala nejen Itálie, ale rovnou Kalábrie. Brácha se vrhnul na rodokmen a v něm zjistil, že jsme asi měli i předka, který byl v Itálii jako voják. Cíl dovolené byl tedy jasný. I po jejím zakoupení se nepřestávala objevovat znamení směřující ke Kalábrii. Posledních pár let se mým koníčkem stalo malování mandal. Díky nim se mi dostala do ruky kniha děl umělce M. C. Eschera. Patří člověku, kterému moje mandala připomněla tohoto umělce. Napřed jsem si ji nechtěla ani moc půjčit, protože mi obrázky a linoryty připadaly příliš tmavé, smutné, nebarevné. Ale pak jsem si ji přeci jenom prohlédla a některá díla na mě zapůsobila hodně silně hlavně tím, že mi připomněla moje různé strachy a začala jsem je vidět trochu jinak. Nakonec jsem si přečetla i povídání o autorovi, ve kterém jsem zjistila, že i on žil a tvořil několik let v Itálii. Kladla jsem si otázku, jestli moje návštěva Itálie bude mít co dělat s malováním. Ale nechala jsem tuto myšlenku prostě být.

Dovolená v Kalábrii byla úžasná. Moře je prostě takové a maluje se mi u něj moc dobře. První týden jsme měli za sousedy starší pár z Prahy. Už při předchozích dovolených jsem malovala mandaly pro lidi, se kterými jsem se tam setkala. I tentokrát se ke mě dostavila mandala, která byla určena pro naše sousedy. Prostě se to tak někdy stane. Jednou večer jsem jim mandalu předala. Milý pan soused se hned začal zajímat o to, co taková mandala znamená a vlastně téměř ihned mi nabídl, že mi udělá výstavu ve své malé galerii v Praze. Napřed mi to připadalo jako šílený nápad. Kdo by se asi tak chodil na moje obrázky dívat? Ráno je moudřejší večera, proto jsem si vizitku přece jenom vzala.

Následovala první návštěva galerie v Praze, pak druhá. Galerie je malá a milá. Nejsem zrovna z těch, kteří by měli zájem se nějak moc zviditelňovat. Pan Štaral byl velmi milý a příjemný a umí zajímavě vyprávět. Jelikož pracoval v divadle, má mnoho různých zážitků. Docela mě dostalo, když mi při druhé návštěvě nabídl vlastnoručně upečený jablečný závin.

Po druhé návštěvě jsem mu poslala několik mandal, které jsem měla naskenované, aby se podíval, co maluju. K mému velkému překvapení mi pak napsal, že si mandaly vytiskl a hned začal konat. Vymyslel, jak mandaly oříznout a dát do paspart. Zvědavost mi nedala a před vánočními svátky jsme se jeli na obrázky podívat. Asi ani nedovedu popsat, jak jsem byla překvapená, když jsem viděla všechny obrázky takto upravené a hlavně pohromadě. Pan Štaral mi rovnou řekl, že vidí termín výstavy tak na konec ledna. Opravdu docela šok, ale v podstatě se nedalo ani nic namítat. Díky mé práci byl termín zahájení výstavy posunut na 8. února, aby neprobíhala zrovna v době největšího náporu v zaměstnání. Tak jsem teď v takovém stavu napětí a vzrušení. Možná i trochu obav. Přijde se někdo podívat? Co když přijde moc lidí a do prostoru galerie se nevejdou? Atd. atd. Přesto všechno vím, že vše bude přesně tak, jak má být.

Začala jsem s psaním tohoto mailu včera večer a nějak se mi nepodařilo ho dopsat. Před chvílí se mi objasnilo proč. Otevřela jsem mail od pana Štarala, ve kterém mi sděluje, že umístil pozvánku na výstavu na své webové stránky www.strafika.cz. Myslím, že ty webové stránky předtím neexistovaly (budu se na to muset zeptat). Zůstává mi rozum stát, jak se věci dějí. Asi bylo třeba počkat, abych do tohoto mailu mohla dát i informaci o webových stránkách.

Jsem ráda, že jsem se s vámi mohla o tento ještě probíhající příběh podělit a jsem opravdu vděčná za to, že mandaly vznikají i skrze mě a také za podporu všech lidí kolem. V příloze posílám pozvánku a nechávám na Vesmíru, s kým s Vás se zase setkám.

srdečně zdraví,
Eliška

12. 2. 2014

Milí přátelé,

vůbec jsem netušila, jaké ohlasy bude mít můj mail s příběhem vzniku výstavy mandal. Děkuji moc všem, kteří se mi ozvali. Udělalo mi to opravdu velikou radost. Bohužel nestíhám odepisovat každému z Vás, proto mi dovolte toto hromadné poděkování.

Rozesláním mailu se spustily další události. Kromě úžasných odpovědí jsem po nenápadném dotazu dostala i nabídku od jedné spoluúčastnice jednoho semináře, že přijede na zahájení výstavy zazpívat. Nakonec jí to bohužel z rodinných důvodů nevyšlo, ale i ta nabídka se počítá. Z některých odpovědí jsem se dozvěděla i o tom, jak se daří lidem, se kterými jsem se delší dobu neviděla. Někteří z Vás rozesílali můj příběh dál svým známým. I za to moc děkuji.

Myslela jsem si, že uskutečnění výstavy bude takové vyvrcholení mého malování, ale vlastně jsem vůbec nemyslela na to, že by mohlo být něco i dál. No a podržte se, dostala jsem nabídku vystavit mandaly v naší městské knihovně (i když až na podzim příštího roku – je tam prostě mnoho akcí). Jak se blížil den zahájení výstavy, moje nervozita narůstala. Pan Štaral mě neustále uklidňoval, že je vše zařízeno a vůbec není třeba se něčeho obávat. Moje milá švagrová napekla různé dobrůtky na občerstvení, které jsme si v sobotu ráno vyzvedli a vyrazili s manželem a mojí mamkou do Prahy. Dokonce jsme vůbec nezabloudili a dorazili s dostatečným předstihem. Přestože jsme byli s panem Štaralem domluveni, že obrázky rozvěsíme, až přijedeme, bylo už vše od čtvrtka nachystáno. Galerie byla čerstvě vymalovaná, pulty natřeny, víno nakoupeno v nedaleké vinotéce. No prostě všechno bylo vzorně a krásně připraveno. Dokonce bylo objednáno i nádherné slunečné počasí. Dozvěděla jsem se o dalších lidech, kteří přiložili ruku k dílu. Byla jsem z toho vykulená.

Něco po třetí hodině byla výstava zahájena. Během odpoledne se nás v galerii vystřídalo asi 30, protože prostor je opravdu malý, tak jsme se střídali uvnitř a venku. Nikdy jsem nezažila nic podobného, obrázky se lidem líbily a padly i různé zajímavé dotazy. Na začátku se tam mihla i paní, která mi trochu vyrazila dech otázkou, kolik takový obrázek stojí. Já jsem se takovou otázkou předtím opravdu nezabývala. Odpoledne uplynulo v opravdu příjemné náladě. Zúčastnila se i paní z jiné pražské galerie, která mi rovnou nabídla, že můžu mandaly vystavit i u ní. Prostě jedno překvapení za druhým. Hodně mě pobavila situace, kdy mi začala jedna návštěvnice výstavy vyprávět o tom, že zná jednoho kluka z Varů, který maluje mandaly a jestli ho náhodou neznám. Hned mi bleskl hlavou můj kolega z práce, který mi vyprávěl o svém bratrovi malíři a posílal mi odkaz na jeho stránky. Kolegovi jsem dala také pozvánku na výstavu. Řekl mi, že ji předá bratrovi, který by se možná mohl stavit. No a hádejte! Samozřejmě ta paní myslela přesně toho bratra malíře. Takže vlastně na zahájení výstavy byl, i když tam nebyl.

S panem Štaralem jsme se dohodli, že mandaly nechá v galerii nějaký čas vystaveny (zatím není vůbec dohodnuto, jak dlouho). Necháme věcem prostě volný průběh. Zjistila jsem, že některé věci se opravdu dějí nejlépe, když se o ně člověk nesnaží. Ani bych to všechno nebyla schopná naplánovat tak, jak se to nakonec úžasně poskládalo samo.

Děkuji moc Vesmíru, že mi pomohl zažít tak krásný den a děkuji všem lidem, kteří jakkoliv pomáhali.

Srdečně zdraví,
Eliška