Zastavený čas

(50 let od vzniku divadla Za branou)

Dopis

„…Je nepochybné, že pod průhlednou metaforou nejen obou falešných příbuzných, hlavních postav zmíněné divadelní hry a jejich charakterových vlastností coby nezvaných hostů, ale i za jejich jmény Rudolf a Adolf lze snadno dešifrovat narážku na Rudou armádu, která v čele spojeneckých armád ostatních členských zemí Varšavské smlouvy svým vstupem na naše území před čtyřmi lety znemožnila další podvratnou činnost antisocialistickým a kontrarevolučním silám…“ v tomto duchu psalo se v dopise, který režisér Otomar Krejča vzrušeným hlasem četl nahlas ve foyeru divadla. Na mimořádné narychlo svolané poradě herců a ostatních zaměstnanců, včetně kulisáků, vlásenkářek a pokladních. Uklízečky měly po službě, porady se tudíž nezúčastnily.

Přítomnému dramatikovi Josefu Topolovi se při poslechu čelo nepotilo ze ztěžklého vzduchu, dosud neodvětraného po ranní zkoušce, krůpěje potu mu na čele vylučoval bezmezný vztek. Vztek z nemožnosti bránit se lidské tuposti a zlobě.

Na autora nově nastudované inscenace Dvě noci s dívkou, aneb jak okrást zloděje, o níž se psalo v úředním dopise, soustředily se pohledy většiny zúčastněných téhle jen stěží uvěřitelné frašky. Tvůrce několikrát pohlédl na všechny přítomné, aby se utvrdil, že nesní či neblouzní, že je skutečně proti své vůli hlavním aktérem současné chvíle. Že není účasten poslechu Havlovy bláznivě absurdní jednoaktovky, nýbrž že je opravdu vtažen do zlověstně nastavené reality, již čelit bude den ode dne těžší, spíše však nemožné. Anonymní ideologický pavědec zde formou dopisu a prostřednictvím všemocné instituce interpretoval děj komedie a svým výkladem snažil se jejího autora usvědčit z použití dětinsky zašmodrchaných jinotajů, jež svou naivní pošetilostí překonávaly vše, co dramatik dosud zažil. A nepochybně nejen on.

„…Se soudružskými pozdravy…, zdar vaší další práci a tvůrčímu snažení…“, končil dopis z odboru kultury ÚV KSČ zaslaný vedení divadla. Pochopitelně s alibisticky nečitelnou čmáranicí místo podpisu. V té době byl už Otomar Krejča zbaven funkce ředitele Divadla Za branou (od 1.4.1971) a nahrazen pro soudruhy přijatelnějším Ladislavem Boháčem. Ani on se však nehodlal podrobit nemístnému stranickému diktátu a vedením divadla pokračoval zcela v souladu s Krejčovými uměleckými záměry. Ještě předtím soudruzi nedovolili Krejčovi odjet se souborem na předem dojednané zájezdy do zahraničí. Všem začínalo být zřejmé, že dříve či později zvůle tuhnoucího normalizačního režimu drtivě postihne i divadlo samotné. Nepochybně i právě pro Boháčův nekompromisní postoj, jimž musel rozhodující ruďochy rozžhavit doběla. Budiž mu za to dodatečně chvála.

I když se hrálo jen o čas, soudruzi, kromě snahy zakázat několik rozezkoušených či právě nastudovaných inscenací, jak naznačeno výše, nepokusili se zatím divadlo zrušit z ideologických důvodů a hledali proto méně okaté administrativní zástupné důvody. Očividnými šikanami nenechal se však soubor zmást ani psychicky rozklížit a dál intenzivně pracoval. Po předpremiéře dolaďoval především zmíněnou komedii Josefa Topola, jež stala se podnětem k napsání onoho neohrabaně útočného (eufemisticky řečeno) cenzurního spisku, jehož obsah vrchovatě naplnil termín, ve výtvarném umění pojmenovaný jako Česká groteska. Nutno podotknout, že několika dalších podobných Českých grotesek se sjednocený ansámbl divadla dočká co nevidět…

Jiří Tichý 23.5.2015