Prvomájová křeč

(50 let od vzniku divadla Za branou)

Schylovalo se k neodvratnému zániku Divadla Za branou. Čím častěji přibývaly pozitivní odborně profesionální tuzemské a zahraniční soudy k jednotlivým komediím, o to větším strašákem stávaly se pro komunisty všechny tyto nově nastudované inscenace. Soudruzi se ale snažili, aby smazání světově respektované pražské teatrální podívané, která jim ležela v žaludku už od počátku 70. let, uskutečnilo se v rámci oficiality. Přeloženo do lidské řeči, dělali vše, aby „Krejčovo“ divadlo zlikvidovali v poměrném tichu bez napadnutelně ideologizovaného kabátu. Naštěstí zmýlili se v tomto stejně, jako ve všech ostatních úředních zákazech. Mezinárodně kulturní uměnovědné společenství nepřistoupilo na bolševický vychytralý tah s tzv. problematickým divadelním zázemím a hlasitě zaprotestovalo. Zbytečně, ovšem.

Nevím, zda z iniciativy herce Rudolfa Jelínka či jiného „angažovanějšího“ interpreta v souboru, vzešla iniciativa jak zachránit divadlo. Klasická česká groteska, které jsem se ovšem i já zúčastnil, aniž bych věřil v její úspěch. Nebyl jsem sám, i ostatní zaměstnanci divadla, nehledě na jejich profesionální zařazení, přistupovali k záměru skepticky až s krajní nedůvěrou či hlasitým nesouhlasem, nicméně i oni nakonec podlehli iluzi, že komouše lze přechytračit.

„Ať žije avantgardní divadlo, ať žijí naši socialističtí divadelní umělci, čest, sláva a rozkvět současnému českému divadlu,“ provolával neinformovaný prvomájový profesionální vyvolávač. Jeho nepřirozeně nadšenecky laděná hesla hřměla z amplionů. Rovněž neinformované, leč do zideologizovaného tvaru zformované davy pochodujících spoluobčanů se nadšeně přidávaly. Smutný pohled. Styděl jsem se, ale nechtěl jsem neúčastí narušit naivní víru v cosi.

„Nekoukejte z oken dolů, pojďte s námi do průvodu,“ naskočila mi vzpomínka z májových oslav v padesátých letech, kdy jsem se jich radostně účastnil. Se spolužáky soutěžil jsem o co nejpopsanější rudý šátek a toužebně očekával, že dříve či později získám ten sovětský hedvábný. Maminka mi nebránila, věděla, že na rozumnou debatu je ještě brzy.

První máj probíhal opět ve znamení přísně střežené vysoké tribuny, tradičně opět umístěné v dolní části Václavského náměstí. Spontánní prvomájová veselice tváří v tvář z osmašedesátého byla ta tam. K placenému vyvolávači a jeho masové lidské ozvěně se s obvyklou horlivostí okamžitě přidávali podobně neinformovaní vysocí straničtí představitelé. Povstávali, a za nepřetržitého mávání rukou a potlesku, ozývajícího se z průvodu, opětovně provolávali slávu systematicky likvidovanému divadlu. Informovanější soudruzi, ne-li přímo iniciátoři likvidačního aktu, se jen bezmocně a bezradně rozhlíželi kolem sebe. Zbrunátnělí vzteky přihlíželi situaci, která se odehrávala v jejich nejtěsnější blízkosti. Někteří mlčky také vstali ze židlí, druzí zůstali sedět a aby nemuseli téhle komedii tleskat a mávat, drželi aspoň ruce ve vzduchu a sem tam s nimi nepřirozeně vrtěli.

I při snaze zachovat vážnost situace, kdy se několika málo blouznivcům zdálo, že právě tady a teď se rozhoduje o bytí či nebytí divadla, byla to scéna k popukání. Jednoaktovka hodná jevištního nastudování Topolem či Havlem. Snad by se v ten okamžik podařilo vstát ze židle i vykutálenému stařičkému akademikovi, někdejšímu ministru školství a tělovýchovy, kdyby ještě žil. Při představě, co bude po skončení této manifestační podpoře straně a vládě, jež měla zákaz Divadla Za branou už dávno v popisu práce, následovat v zákulisí ztichlé tribuny a později na sekretariátech strany, přišlo mi dosud nic netušících soudruhů, ale i nás idiotů až bláznivě líto.

PS. Josef Topol se této české grotesky nezúčastnil!

Jiří Tichý 19.6.2015