Před prvním výstupem

(50 let od vzniku divadla Za branou)

„Z Národního divadla se neodchází, tam se setrvává, protože výš – jak praví herecké pomyšlení – už nelze,“ napsal Miroslav Horníček v krátkém zamyšlení na Jana Wericha bezprostředně po listopadovém převratu. Jak známo, herec a režisér Otomar Krejča spolu s dramaturgem a překladatelem Karlem Krausem a s herci Marií Tomášovou a Janem Třískou tak učinili. Především ku prospěchu českého divadelnictví, netvrdím pouze sám.

Na rozdíl od přítele Pavla Štarala nezažil jsem v listopadu 1967 v Divadle Za branou premiéru hudební frašky Johanna Nepomuka Nestroye Provaz o jednom konci. Pro Krejču ji napsali K. Kraus se spisovatelem Zdeňkem Mahlerem, hudbu zkomponoval Petr Hapka, písně otextoval Petr Rada, později exulant v Austrálii. Pro mne nastala ona divadelní hvězdná hodina až po obnovené premiéře v jednasedmdesátém roce pod vedením režisérky a báječné ženy Helenky Glancové. Popravdě řečeno na roli jednoho ze sluhů nepřipravoval jsem se intenzivně pouze doma u psacího stolu, na divadelní forbíně či při lačném poslechu režisérových zkoušek v karlínském studiu, nýbrž i v hospodě. Hostinec U Jelínků, spíše pivnice s výjimečně lahodným plzeňským pivem, chutným párkem s hořčicí a křenem, taliány, pivním sýrem, drštkovou polévkou a voňavými křupavými rohlíky z malostranské pekárny, byl při celodenním pobývání v divadle naší osvěžovací základnou a zkušebnou zároveň. Koneckonců při delších pauzách neuchylovali jsme se do ni pouze my kulisáci a příležitostní statisti.

V nevelkém výčepu mačkali se na sebe hosté jak v přeplněné tramvaji, jen místo držení se kožených držáků visících od tyčí udržovali se v rovnováze vzájemným podpíráním. Nejvěrnější štamgasti obtáčeli svými těly pípu i s výčepním, rusovláska, obsluhující přilehlý lokál, proplétala se mezi stojícími hosty s hladinkou napěněnými půllitry vysoko nad hlavou. Pro drobnou ženu úctyhodný výkon.

Prvorepublikovou Plzeňskou restauraci U Jelínků komunisti po celostátní krádeži, nazývanou znárodněním, nepřejmenovali. Aby návštěvníkům název nepřípomínal ovšem jméno původního majitele, vyřešili problém šalamounsky: nad dveře pověsili vývěsní štít s do kovu vytepanými dvěma jeleny. Obdivuhodná rafinovanost, že?

Prosycen v té době nezaměnitelným divadelním odérem, měnil se i můj pohled na hospody a výčepáky. Smysl hospody začal jsem chápat skoro až obrozenecky a roli hostinského jako poslání. Neměl to být trouba, který umí jen počítat a kalkulovat. Měl být vzdělám, trochu jako kněz a psycholog, básník a policajt v jedné osobě, měl umět rozpoznat, zda má dámě políbit ruku nebo ji poplácat po zadku, špitnout lechtivý vtip či zarecitovat verš osobitého básníka. A nebo odříkat drobný teatrální vstup.

Zahraniční elegán se odporoučel. S kolegy kulisáky, stojícími u dlouhého pultu proti výčepu, vytvořili jsme jednolitou divadelnickou řadu s pěti čerstvě natočenými pivy, vodkou a čtyřmi fernety.

„Tak na tu tvou zítřejší premiéru,“ zvedl jako první velkého panáka Štaral. Na předpremiéru nově nastudovaného Nestroye chystala se řada přátel a známých. Žaludek se mi už teď svíral nervozitou, trémou podlamovala kolena. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na slova babičky Fischerové, po mém školním recitačním výstupu.

„Jiřík byl odmalička komediant!“ Majakovského poému věnovanou Říjnové revoluci zvládl jsem na výbornou, nechápal jsem tudíž ona ironická slova pronesená k dědečkovi.

Objednal jsem si dalšího panáka a v duchu zanotoval začátek chytlavé, snadno zapamatovatelné Hapkovy melodie s provokativním Radovým textem: „Konec práce, konec dření, od zítřka se všechno změní, ať žije nový zámecký pán…“ To se mi i při trémě bude dobře zpívat, protože spoustě lidem se to bude líbit. Neuplynuly totiž ani dva roky od nástupu Gustáva Husáka na trůn.

Jiří Tichý, 19. 7. 2015