Nastavené zrcadlo

(50 let od vzniku divadla Za branou)

Pavlem Štaralem, hlavním strůjcem (iniciátorem, chcete -li) téhle třídenní výtvarně divadelní prezentace, byl jsem v průběhu léta požádán o napsání několika vzpomínkových textů o Divadle Za branou. Učinil jsem tak s chutí, neboť mé sice krátké, avšak na příběhy a dojmy z nich nabyté, působení v onom úžasném kolektivu (nebojme se toho slova, nevymysleli ho komunisti) bylo natolik duchovně přínosné, že do konce života jen stěží zapomenutelné. Měly to být jakési nonverbální předehry k dnešnímu setkání, jímž v den vzniku divadla před 50. lety toto si tímhle projektem připomínáme. Pro ty z vás, kteří to nevíte, dodávám ještě, že v dnešní den dožil by se 94 let jeho zakladatel a guru, režisér Otomar Krejča. A navíc, v tomhle podzimním měsíci před šesti lety odebrala se tato nezaměnitelná divadelní osobnost k věčnému odpočinku

Pavel Štaral tehdy dodal, zda bych naše odpolední setkání „umocnil“ ještě krátkým slovním vstupem. Jsem si téměř jistý, že ani nevybranějšími slovy nelze umocnit cosi tak vizuálně mocného, jako bylo zmíněné divadlo, leč pokusím se o to alespoň několika střípky z nezaměnitelné, leč dosud nezrestaurované scénické mozaiky.

Především je smutné, že připomínáme-li si Divadlo Za branou a jeho zakladatele, musíme hovořit v minulém čase. Připusťme, že člověk není věčný, nejmenuje-li se Ježíš Kristus (Jehošua, chcete-li), nebo nejde-li o dávný džouk o Leninovi, o němž se desetiletí tvrdilo, že je věčný, aby následně, po několikerém projití Ječné ulice konstatováno, že ho tam nikdy nikdo neviděl. Konstatujme tedy, že Otomar Krejča dožil se požehnaného věku. Konstatujme také ovšem, že z pozemského života odcházet mohl (měl) s vědomím, že jím počatý divadelní projekt pokračuje. Ať už v zaběhlém duchu obdivuhodné píle, oddanosti a sebekázně všech zúčastněných (kulisáky a uklízečky nevyjímaje), kde v počátku inscenace stálo spíš slovo dramatika, a podnětem režiséra se začalo naplňovat a rozvíjet v mnohovrstevnaté jevištní dění, anebo s posunutím směrové výhybky spíš k trendu ve stylu méně známého fenoménu tzv. Bílého divadla 60. – 70. let, kde naopak od elementárních lidských úkonů a funkcí se až časem dospívalo ke zrození slova. Realita byla však jiná.

Poprvé, jak víme, Divadlo Za branou střetlo se po sedmi letech existence s ideologickou tupostí, jíž čelit bylo nad lidské síly zakladatele a celého ansámblu. Nebudu rozvádět podrobnosti, každý z vás se nepochybně s hanebnostmi minulého režimu někdy setkal či utkal, uvedu jen perličku pro dokreslení: V Topolově komedii Dvě noci s dívkou aneb Jak okrást zloděje je postava krejčího, a říká se tam: „Jsme v zemi, kde i krejčík má svou filozofii a umí ji aplikovat.“ A co nastalo? Hra byla po předpremiéře zakázána. A já se vás ptám: Nebyl tehdy vysoký stranický funkcionář Vasil Bilak náhodou vyučený krejčí? Psal se rok 1972 a není náhoda, že v témže roce vyšel v torontském nakladatelství Sixty-Eight Publishers román exulanta Josefa Škvoreckého Mirákl, v němž autor onu dobu patřičně zformuloval slovy: „…zatracený bolševici. Už jednou nám zkurvili život a chystaj se to udělat podruhý.“ Následně tito i Otomara Krejču vyštvali do exilu a divadlo zakázali, stejně jako předtím Topolovu hru.

Podruhé, už po sametovém převratu na počátku 90. let, kdy Otomar Krejča po návratu divadlo kontinuálně obnovil i s několika věrnými spolupracovníky, dramaturgem Karlem Krausem, asistentkou režie Helenou Glancovou či herečkou Marií Tomášovou, například, pouze za původní název Divadlo Za branou přidal II. Po čtyřech letech bylo divadlo ministerstvem kultury zrušeno, aniž by se počkalo, až teprve dostatečný čas prokáže intelektuální dramaturgické zakotvení, ať už s pomocí klasických předloh reflektujících přítomnost nebo současných dramat, a opětně vyprodaná představení potvrdí nepostradatelnost divadla. Vzhledem k tehdejším státním či městským dotacím všem možným sračkám (promiňte mi ten nejběžnější uměnovědný výraz), byla to, tvrdím, obdobná zlotřilost jako ta dvaadvacet let předtím. Jen ideologický diktát nahrazen byl diktátem peněz. Anebo snad za druhou likvidací stály ještě jiné podněty, než jen finanční?

Často vzpomínám na chvíle, kdy jsme po prvním zákazu v dvaasedmdesátém odvážely dekorace z Ádrie do skladů Národního divadla k Apolináři a na Floru a někteří místní zaměstnanci, namísto aby tyhle němé svědky tolika radostných zážitků hýčkali jak proti své vůli odložené děti, se škodolibými pohledy nakládali s nimi způsobem, jenž nás nenechal na pochybách, že si už v žádné komedii v budoucnu nemají zahrát. Proto jsme některé z těch drobnějších prostě ukradli. Paní a pánové, jednou z těch ukradených a proto zachovaných a zde dnes vystavených dekorací, je i nástěnné zrcadlo, do něhož se doma po celá ta desetiletí dívám beze studu. Ve vztahu k Divadlu Za branou, samozřejmě. A vždy, vzpomenu-li přitom na to báječné divadlo s neopakovatelným vnitřním i venkovním odérem, říkám si, kolik asi lidí mělo by se do oplechovaného zrcadla podívat a zpytovat svědomí. Těch tehdejších i nedávno minulých.

Paní a pánové, to co dnes vidíte jsou ony tenkrát i pokoutně poschovávané střípky z nenávistně roztříštěné mozaiky, jež dotvářela někdejší prostor pro divadelní pohyblivý obraz. Jak přitom nevzpomenout na moment urychleného sundávání Kopřivových a Bromových přezvětšených černobílých kolážových plakátů z lešením opentlované fasády domu Na můstku. Blížila se oslava 1. máje a tribuna stála vedle. V klasické papírové podobě zachraňovali jsme je pod rouškou tmy odvozem a ukrytím v kasematech kostela sv.Ignáce na Karlově náměstí. Zdůrazňuji, nepsala se 40. léta protektorátu Bőhmen und Mähren, nýbrž 70. léta a začínající normalizace v Československé socialistické republice. Oč lišily se pohledy Řádových sester od Ignáce, jež při té partizánštině asistovaly, od těch již zmíněných šklebů borců ze skladišť dekorací. No a vystavené fotografie jsou taktéž samostatným dokonalým výtvarným uměním, tvrdím.

Paní a pánové, celé toto dnešní setkání a expozici považujme i za nastavené zrcadlo současnosti a všem divadelním profesionálům v oblasti divadelní historie a vědy, od nichž kulturní a uměnímilovná společnost očekává hluboký teoretickovědný vhled do činnosti Divadla Za branou s přesahem k souznějícím aktivitám a činnostem oné doby. Kde jsou fundované rozbory zachráněných Krejčových poznámek, režijních připomínek a dalších dolaďujících textů, jež jsem jako dospělý divadelní laik pokoutně hltal mezi zkouškami stejně jako Kafkovy knížky v době postpubertální? Neseděl-li jsem ovšem u piva a fernetu v hospodě U Jelínků, připouštím, a kajícně odvracím se od zrcadla. Omlouvám se, pokud se na všem tomto už dávno v tichosti pracuje, nebo zda je toto vše už vydáno a pouze to uniklo mé roztěkané pozornosti.

Jiří Tichý